První školní týden byl ve znamení dobrodružství na horách na školní chatě Bažina. Poslední prázdninovou neděli jsme všichni vyrazili do Krkonoš vstříc novému školnímu roku, ale také velkému dobrodružství. Po příjezdu a snesení batohů a kufrů k chatě jsme se rozdělili do pokojů, seznámili s pravidly a dobrodružství mohlo začít. Celý kurz se nesl v rytmu indiánských tamtamů a divokého západu. Náčelníci Apačů – Vinnetou růžové brko s přeběhlíkem Snajvikem, Mšoči hříbková a usměvavá Rybana nás postupně přijali za své bratry a sestry slavnostním pasováním. Poté jsme před vigvamem rozdělali táborový oheň a grilovali bizony. No dobře, nebyli to bizoni, ale řízečky a klobásky, ale chutnaly báječně. Vůbec celým kurzem nás provázela nádherná vůně a báječné chutě dobrůtek, které nám připravovala hlavně náčelnice hříbková Mšoči. V bříškách jsme měli jako v pokojíčku. Další dny jsme se věnovali různým aktivitám. Hned v pondělí jsme šli do bazénu v hotelu Horizont, který jsme i s teplou vířivkou měli jenom pro sebe. Nebylo to jenom o dovádění ve vodě. Náčelnice usměvavá Rybana, která plave jako treska ve Stříbrném jezeře, nám ukázala jak se chovat ve vodě a jak případně pomoci topícímu se kamarádovi. Bylo to velmi zajímavé, ale věříme, že tyto dovednosti nikdy nebudeme muset použít. Po vyčachtání a návratu na chatu jsme se věnovali zdravovědě a nacvičovali formou her poskytování první pomoci. V úterý jsme se dověděli nové informace o Krkonoších a formou postřehového závodu ve skupinkách jsme si je upevňovali. Také jsme pracovali s mapou a buzolou. Správný indián se sice obejde bez mapy a buzoly, ale přece jen by se mohly takové znalosti někdy hodit. Nové dovednosti jsme si hned ověřili velkou výpravou. Po skupinkách jsme se vydali v časových rozestupech na předem určený cíl. Byla to velká výzva, ale všichni jsme to zvládli. Když jsme se v pořádku všichni sešli na Pražské boudě a povídali si o cestě, zjistili jsme, že každá skupinka zvolila trochu odlišnou cestu. Při cestě zpátky jsme po lese hledali a sbírali houby a borůvky, ze kterých nám náčelnice pekly výborné buchty k snídani a sváče. Středa byla ve znamení velké výpravy na Sněžku. Počasí nám přálo, obloha byla úplně vymetená a po cestě byly úžasné výhledy. Na Sněžku jsme vyjeli lanovkou a na vrcholku se dověděli od náčelníka spoustu informací o místním reliéfu, útvarech a jak se vše během dlouhé doby formovalo. Vůbec po cestě jsme posbírali mnoho zajímavých informací o kráse, ale i nebezpečí, které na nás na horách číhá. Také jsme mohli obdivovat z vyprávění i na vlastní oči krásné rostliny i živočichy Krkonoš, mezi než patří i endemické druhy a glaciální relikty. Naše cesta vedla přes Slezskou boudu na Luční boudu, která je nejstarší v Krkonoších. Dále přes Luční sedlo a kostelík obětem hor na Výrovku, kde jsme mohli na Luční hoře pozorovat kamenná moře a horní hranici lesa. Náčelník nám také ukázal lavinové svahy. Dále jsme pokračovali k Bufetu na rozcestí a Liščí louku a Lyžařskou boudu a dále na Husovku odkud už byl jenom kousíček na naši Bažinu. Nezdálo se to, ale v nožičkách jsme měli 25 km. Ve čtvrtek jsme stavěli stany. Tato dovednost se nám bude hodit nejen na dalších kurzech pořádaných naší školou, ale také v životě ať už s rodiči na dovolených nebo na táborech. Odpoledne jsme závodili v „uzlování“ a přenášení raněných na nosítkách na bezpečné místo, kde už si pacienta převezmou profesionální záchranáři nebo lékaři. Večer byl ve znamení karnevalu. Všichni jsme se opět přestrojili za indiány a kovboje a rozezvučeli jsme tamtamy.V pátek jsme se věnovali zbraním – nožům, vzduchovkám a sekyrám. Osoba nejpovolanější pro tuto činnost a osvětu, velký bílý otec z Trutnova, nás provedl celým programem, seznámil s pravidly bezpečnosti a uvedl i poutavé příklady z praxe. Všichni jsme si zastříleli na terč a vyzkoušeli vrhat sekerou na cíl. Pravda je, že hod tomahavkem nám moc nešel, ale ve střelbě bychom trumfli i slavného Old Shaterhanda a jeho pověstnou henryovku. Po návratu jsme s velkým bílým otcem z Trutnova a náčelníkem Růžovým brkem připravovali z ulovených buřtů v dopolední přestřelce guláš. Část z nás připravovala dřevo a rozdělala oheň, další loupaly a krájeli cibuli a brambory a jiní zase připravovali buřty. Vůně z kotlíku se linula celým údolím a jistě mnozí turisté v Peci slintali. Odpoledne nás čekal biatlon, při kterém jsme si vyzkoušeli, jak je těžké trefit cíl, když jsme udýchaní po namáhavém běhu. Poslední večer byl ve znamení strachu, odvahy a starého Hermanna ……. Tato kapitola kurzu je natolik děsivá, že ji radši ani nebudeme vyprávět. Jen při těchto několika slovech nám vstávají vlasy hrůzou. ……. Kdo zažil, dobře ví, o čem mluvíme.

Protože nás celým kurzem provázel Velký Mannitou, tak jsme poslední den vyřezávali malé totemy pro štěstí. Odpoledne jsme pobalili věci, uklidili chalupu, zamáčkli slzičky nostalgie a novým třídním pokřikem, který nás bude provázet snad až do deváté třídy, rozloučili s celým kurzem a vydali se na cestu domů. Na autobusovém nádraží už na nás netrpělivě čekali rodiče a my se už těšíme, až jim budeme moci nové zážitky vyprávět.

Pátá CÉ je nejlepší,

indiáni v povětří.

Umíme lézt po skalách,

všude, kde se lozit dá.

Ničeho se nebojíme,

soupeře hladce porazíme!      

text a foto: RNDr. Teichmann Jiří, třídní učitel 5. C